Pohádka na Slovenské ulici
Znám jednu pohádkovou
zahradu, která je porostena lesklou šťavnatou trávou, a ze všech stran je
chráněna kvetoucími stromy. Je to místo tajemné, ale smířlivé a klidné.
Jsem si jista, že se
zde v klidu slunného nedělního odpoledne odpočívá právě ten pohádkový vlk,
který jako had v Edenu nabádá Karkulku ke špatnostem. Karkulka je již postarší
dáma, něco kolem padesátky, beze strachu chodí kolem vlka, čas od času vystoupí
z chládku pod třešní, aby jej pohladila po béžové hlavě, prošla se po rozlehlé
zahradě a zase se vrátila do mlčícího stínu. Karkulka je i po letech stále
věrná červené, i když šatičky vyměnila za kalhoty a triko.
Jedna jeskyňka z Veltlínského lesa, Hagmar, se opovážila
vytáhnout své bledé, takřka průsvitné tělo pod agresivní jarní paprsky. leží na
proutěné lenošce, tvář nastavenou vstříc paprskům. tato ženština vlastní něco,
co by jí mohla závidět nejedna princezna. je to solární proutek, který během
chvilky vykouzlí na bledém těle krásný zlatavě-hnědý tón. Když vyhlédnu z okna
na onu tajuplnou zahradu, bosorka zezlátla jako pečené kuřátko v troubě.
Někdy ticho hučí a bolí a tepe ve spáncích, jindy zase
uklidňuje a zahaluje věci, lidi i němou tvář v neslyšitelnou písničku. Nyní ta
písnička ticha zpívá o míru, který vzešel někde z vesmíru a uchycen na
slunečních paprscích vystřeluje na zem.
Hagmar nyní drží ve svých opálených rukou velkou knihu z
jemné jehněčí kůže. Předstírá, že čte, ale její smysly jsou nastraženy do
prostoru. Číhá na měsíční kočku.
Měsíční kočka pochází ze země intrik, lží, podvodů a
vynucených citů. Bosorka Hagmar ji ukradla vládci oné lživé země a unesla ji do
své zahrady. jenomže vychytralá kočka jí utekla z jejího hradu ve Veltlínském
lese přímo na kouzelnou zahradu. Ze zahrady však nemá kudy utéci, její drápky z
pravého smaragdu ji dávno vyřízl a prodal její původní majitel. Proto se
nemohla vydrápnout na vysoké kvetoucí stromy a přeskočit snad nekončící zeď.
Hagmar toužila po kožíšku měsíční kočky, který jí narostl ze samého stříbra,
toužila po očích z pravého zlata, které malé šelmě umožňovaly vidět a nejvíce
toužila po srdci měsíční kočky. To tepající malé srdíčko byla poslední naděje
nešťastné Hagmar. Legenda praví, kdo pozře sladce chutnající srdce měsíční
kočky, z jejích zlatavých očí ukuje dva prsteny a ze stříbrného kožichu
ušije si svatební šaty, dostane bytost, kterou miluje, i když ta bytost onen
cit neopětuje. Před tisíci lety panovala v zemi intrik dobrá nálada, láska
a mír. Jen do doby, kdy se narodila měsíční kočka, která všechno dobro a kladné
city vstřebala a uzavřela ve svém srdci. Když by Hagmar snědla její srdce,
zamiloval by se do ní král Zabiják světla, mocný a bohatý vládce, kterého
jeskyňka celým svým plachým srdcem milovala. Kudy tento král šel, tudy rozséval
stín. Nenáviděl slunce a světlo, miloval chlad a stín. Budoval podzemní krypty, katakomby a
sklepení, sázel stromy s hustými korunami, skrz které stěží pronikl
paprsek tenký jako ženský vlas. Jeho srdce bylo tvrdé a chladné jako bílý kámen
v horách. Nepociťoval téměř žádného citu, pouze jednu jedinou touhu. Zabít
slunečního vlka svým mečem z netopýří oceli…
Pokračování příště!!!!
nějak to vázne!
(hagmar, 29. 7. 2008 7:55)