Mackův skutečný ráj

Pláču. Celé hodiny brečím jak malý fracek. Odchází mi do pověstného černého tunelu se vdáleným světlem ten, koho skutečně miluju. Není to pro mne jen morče, kus masa, jak by se v Jižní Americe mohlo zdát, je to pro mne blízký tvor. Nemohu se dívat na to, jak vyzáblý leží ve svém akvárku. Je mi ho líto, nechci, aby trpěl ale taky nechci, aby mne opustil. Miluji jeho hebké bílé tělíčko, nechci jej ztratit. Bohužel koloběh našich životů je krutý. Ale je zde ještě naděje. Zítra má Macíček jít na operaci. Není však jisté, zda-li se probudí z narkózy.Celým srdcem si přeji, aby zase běhal za samicemi, pojídal si trávu pod jeho oblíbeným stromečkem.Netuším, jestli dál budu přispívat na tyto stránky... Bez Macka není Mackova ráje.
Musím jej krmit vlastní rukou, moc toho nesní, ale trochu sena a jakblka si dopřá. Dnes i chroupal chleba. Nesmí to vzdát! Ale pokud jeho bolest bude velká, nechť jeho duše naivního morčatiska postoupí v kýžený Mackův Ráj!