Genetický odpad patří do nemocničího koše
Přemýšlím, kde se přesně stala ta chyba. Jako zrůda jsem se nenarodila, to vím docela jistě, ikdyž si na svoje čerstvé postnatální pocity nepamatuji. Nebo spíš nechci. Jako dítě jsem byla spíše živější s lehkými sklony k sadismu a ponižování ostatních. K té vnitřní zrůdě jsem se nejspíš dopracovala hektolitry alkoholu, nechráněným sexem a despotickým otcem, který trpí obsedantně-kompulzivní poruchou. A pak jsem se taky zamilovávala. Do hňupů. A taky jsem příliš navykla hebkosti předkožky.
A včera má vnitřní zrůda vylezla. Ke zděšení mé spící sestry a jejího přítele. Já vím, že není pěkné o něm / před ním říkat, že je genetický odpad a odporný tlustoprd.
Jsem zlá.
Protože jsem zase zamilovaná.
A nemůžu se ani uklidňovat, že je to hňup.
Jak nemilovat někoho, kdo vymyslel slovní spojení "ušmudlaný šourek"?
Tak, a dost vyznávání lásky. Pojďme zpět ke kruté realitě, že jsem zrůda a spávám se dvěma chlapama. Ale ne najednou. Bohužel.
Jsem zamilovaná a chci psát krásná slova.
Vyhřezlá střeva, rozseknutá hlava, tepna jako tkanička do bruslí, mozek točící se v mixéru, negří péro v oční jamce staré dámy. Jestli je živá nebo ne, to nechám na vaší fantazii.
Dosti romantiky.
Jsem zrůda.
A nemám svědomí.