Bezdomovkyní v 22 letech
Tak tady přestává veškerá legrace.
Vždycky když jsem chodila přes park ze školy domů a viděla bandičku bezdomovců poflakující se na lavečkách, ale často i zmoženi okenou a jiným laciným alkoholem i pod lavečkami, přemýšlela jsem, co tyto lidi na okraji společnosti donutilo stát se tím, čím jsou. Taky jsem si říkala, že tohle se mi doufám nikdy nestane, i když vždycky je ta možnost, že se něco posere, nebo si něco poserete vy sami. A to, že budu bezdomovkyní již ve 22, mne tedy vůbec nenapadlo. Ale je tomu tak. Když už se vlastním rodičům natolik znechutí vaše počínání (ikdyž ostatní moji vrstevníci si počínají mnohdy hůř) a rozhodnou se vám sbalit kufr, nemáte jinou možnost než si sbalit pár základních věcí, kartáček na zuby a morče a se slzou v oku odejít. Tak jsem odešla... A asi jsem si to posrala sama. Co teď se mnou bude, vůbec netuším.
Jo, mimochodem, to bezdomovectví mi vydrželo 3 dny... Od středy už zase obtěžuju doma. Ale jsem jiná. Spoustu věcí jsem si uvědomila. Teda já si je uvědomovala vždycky, ale nesnažila jsem se je změnit. Až teď. Po pořádné lekci...