Vesnic monotónnost
Navlas stejné vesnice míhají se v roje,
jedna jako druhá,
ve vzpomínkách pak splývají v abstraktní akvarelový obraz,
tvořený skvrnami, jež pohlcují se navzájem.
Domy u cesty děsí svou oprýskaností i upřímností.
Špinavé záclony v oknech.
Hrozivé oko pomíjivosti času mrká z omítky sedřeností
a praskliny obnažují nahé cihlové tělo.
Každý z těchto domků vypovídá o jejich obyvatelích.
Ze staveb kolorovaných nepřirozenou, vulgární barevností
nebo naopak monotónní šedostí
dýchá maloměšťáctví, pokrytecké zvyky a neupřímné patrioctví
patrioctví, jež vychází najevo jen při sportovních zápasech.
Předsudky k městu.
Zprofanované dlouhé lány pole, zneuctěné pro jejich úrodnou půdu,
musí rodit, jako na běžícím pásu, obživu.
Vše je podepsáno falešným jarem.
Sekera civilizace přetíná zemědělskou půdu,
k nebi vztyčenými billboardy.
Ach hřbitovy, sladké hřbitovy.
Nekončící odpočinek pracovitých vidláků
chrání krásní kamení andělé.
Staré ženy,
harmoniky složené ze spousty vrásek,
obdělávají tři kopretiny na hrobech svých milovaných.
Samy pak kráčejí jísti domů chléb.
Kostely ukazují svou velikostí a straší.
Malý lidé pak každou boží neděli usedají na tvrdých lavicích.
Copak to hlásáte,
svatý faráři?
Hlásáte desatero,
hrajete si na poslušnou ovečku,
prdele sepjaté,
a v kostele na zvonici, hladíte chlapecká těla
a chlípně se díváte.
Tichá prázdná zastávka.
Slunce se schovalo za obzor.
Jen zatoulaná fena hladová pobíhá bez cíle,
závislá na jejích smutných očích,
co jí kdo dobrotivý pohodí.
Čubka s blechami
čmuchá u štědrých prahů.
A jedinou nadějí zapadlých vesnic jsou koleje,
mířící na jih dál a dál,
až je moře poleje...