Mackův skutečný ráj

To, že nemám ráda děti, je všeobecně známo. Ta smrdutá, věčně se na něco dotazující zvířátka, jsou jasným dokladem boží nedokonalosti. A přisuzovat těmto nevychovancům ještě jejich vlastní den je nad moje chápání... Proč není třeba den puberťáků? Nebo důchodců? Nebo co takhle den zrzavých irských sběratelů komářích hoven (Nu dobře, nyní již trošku přeháním...)Protože děti jsou naše budoucnost? Nebuďte naivní. Až jednou vyrostou, sbalí si svatební výbavu a připraví vás o poslední zbytky peněz a nervů a nadělají si další kopu sladkostí a hraček chtivých fracků, zapomenou rázem na ty dva senily, kteří mu celá ta dlouhá nakazovali, v kolik se mají vrátit domů. A pokud jste nenakazovali a byli takzvaně "free", smradi vám budou vyčítat své kriminální sklony a migrénu.
Když jsem šla včera ráno kolem mateřské školy a vyděla tu bandu neochlupených mini opičáků v převlecích pirátů, usmrkaných princezen, a rákosníčků (jééé, to nebyla maska inspirovaná večerníčkem! To jen rodiče vietnamského dítěte protestovali absencí kostýmu proti kulturně-sociální integraci...) přísahala jsem si, že mě příroda v rámci reprodukční povinnosti neoblafne! V podstatě mě ani oblafovat nemusí! Jedině že bych si poblázněna tlukotem biologických hodin nechala naštěkat do boudy prvním hňupem který by mi přišel do cesty. Proto vyhlašuji dnešní den, tedy 2. června dnem STARÝCH PANNEN!
Ať žije Patty a Selma!Ať žijí neoholené nohy a Bridget Jones (proč tady tu blonďatou zamindrákovanou krávu tahám, když ji nesnáším? Protože je to nejslavnější stará panna! Ano Bridget, ten trouba tě zase opustí, chacha.) Ať žije Hermiona! (Vzhledem k tomu, že Hermiona má jen dva možné ženichy, z nichž jeden má na starosti boj o záchranu celého světa a ne se matlání za ruku s nesnesitelnou šprtkou. A ten druhý? Komu by se líbil uřvaný zrzoun pihatý, který nosí v kapse potkana či myš či co (kdyby tak měl morče, neřekla bych!)Prostě je ztracená.)
Tak si jdu namatlat xicht bojovými barvami a pádím do rachoty (opít se). Já totiž v práci děsně ráda piju. Pomáhá mi to totiž vsugerovat představu, že ona činnost, kterou právě provádím, není PRÁCE, ale ZÁBAVA.